VÍTÁME VÁS!|Jezdecký festival otevřen k přihlašování! 22.3. skoky (otevřené), 23.3. skoky + spřežení (finále ZJP), 24.3. voltiž + drezura (otevřené)|NAVŠTIVTE:|Jezdecká inzerce.CZ - ZDARMA, SNADNO A RYCHLE! - www.jezdeckainzerce.cz|22.-.24.3. Jezdecký festival a finále Zimního jezdeckého poháru ČJF Královice|4. - 7. 4. 2019 veletrh FOR HORSE PVA Expo Praha|Knižní novinka Fitness pro jezdce|Recenze na knihu Konejšivé signály a řeč těla u koní|Dostihy nově na Jezdci.cz!|Katalog plemenných hřebců 2019 na Jezdci.cz|JEZDECKÝ ZPRAVODAJ|REGISTRUJTE SVŮJ E-MAIL a odebírejte INFORMACE O NOVÝCH ČLÁNCÍCH!|NAVŠTIVTE:|EquiTV.cz|YouTube EquiTV|Přidej se k JEZDCI.CZ na FACEBOOKU!|Sledujte nás také na INSTAGRAMu!|Unikátní MONITORING článků a dění kolem koní z různých zdrojů|Jezdectví na ČT Sport|Nechte si posílat Jezdecký zpravodaj na e-mail|Jezdectví na TV Sport 5|Koňskéknihy.cz - nejvíce knih o koních na jednom místě|PARTNERSKÉ AREÁLY:|Olomouc|Martinice|Zduchovice|Panská lícha|Hradištko|Královický dvůr|NH Kladruby n. L.|Hořovice|PODPORUJEME:|Český skokový pohár|Zlatá podkova|Sport Forte - poháry, medaile, sportovní ceny|EQUINET|KONĚ NA PRODEJ|ŠIROKÁ NABÍDKA VYBAVENÍ PRO JEZDCE|PRÁCE U KONÍ|NABÍDKA USTÁJENÍ|PROMO AKCE: 2x kloubní výživa Geloren za 2.222 Kč|Chraňte své koně proti hmyzu! KLIKNĚTE!|Tekuté mýdlo na čištění kůže|Nejoblíbenější značka pro péči o koně|NÁSTĚNKA JEZDCI.CZ - další místo pro vaši inzerci ZDARMA!|NÁKUPY:|JEZDECKYOBCHOD.cz|Vše pro chov koní|NOVINKA: Farnam Koňský gel - kostivalový masážní|Geloren jen za 1250 Kč|Chladící a uklidňující gel|Špičkový lesk na hřívu a ocas|Flexus® Bandage - revoluční elastická víceúčelová bandáž|Unikátní mast na kopyta|Šampon pro světlé koně|Kvalitní repelenty pro koně|Šampón pro Vás i Vašeho koně|PREMIUM PROGRAM EQUITV|Zdravá výživa pro skvělou kondici|Nejúčinnější kloubní výživa s kyselinou hyaluronovou|Ochrana proti hmyzu
reklama


Pavel Fučík: Pardubice mám v srdci. Přeskočil jsem tam i starý "Haďák"

 14.03.2019 10:12 | AUTOR: Martin Cáp

ikonka

Dlouholetý televizní reportér Pavel Fučík v dalším díle Dostihové vizitky popisuje své začátky v překážkových dostizích, co bylo nejtěžší na pořizování rozhovorů ze sedla i to, proč by český turf neměl opomíjet své kořeny na malých závodištích.

reklama

Jako reportér je neodmyslitelně spjatý s dostihovými přenosy České televize, ve kterých se poprvé objevil před více než dvaceti lety. Jen zkušení turfmani si však vybaví, že Pavel Fučík začínal u koní ještě mnohem dříve jako ošetřovatel a amatérský jezdec. Z této zkušenosti dodnes těží, i když se do sedla dostane už jen příležitostně na rekreační úrovni.
 
Televizní tvář mnoha ročníků Velké pardubické je v civilu bankovním úředníkem, a protože se s autorem tohoto textu léta střídá za mikrofonem, nakonec svolil k následujícímu rozhovoru a výjimečně se ujal role zpovídaného.
 
 
Jak se mám a čím teď žiju
 
Na sezonu se těším jako každý rok. Hodně mě zajímá, jestli se objeví další špičkoví koně, kteří budou potom schopní uspět i v zahraničí. Nebo obráceně, jestli do Česka zase zavítá někdo podobný jako Gordon Lord Byron, na kterého jsem před loňským Evropským pohárem žokejů čekal s kamerou na letišti a jeho účast byla obrovským zážitkem. Vyhlížím ale pokaždé i starty českých hvězd jako třeba Capferret. To mi vždycky připadá zajímavé a atraktivní, když se tady ukáží koně, kteří už venku něco dokázali.
 
Televize není můj hlavní job, v pracovním týdnu sedím od rána do večera v kanceláři, a tak se o víkendech občas snažím trochu šetřit síly. Dodnes se rád svezu rekreačně na koni, v zimě lyžuji a před několika lety jsem také začal hrát golf.
 
 
Moje začátky u koní
 
Narodil jsem se na pomezí jižních Čech a Moravy, asi 7 kilometrů od stáje trenéra Vladimíra Vinklárka. V nějakých patnácti, šestnácti letech jsem u něj začal pomáhat a jezdit. Bylo to ještě v době, kdy koně patřili Státnímu statku Nová Bystřice. Těch dostihových tam bylo hodně - mladí i starší, ale většina z nich byli překážkáři. Měl jsem možnost se na nich učit a postupně jsem s nimi začal jako vodič a ošetřovatel jezdit i na dostihy.
 
Třeba dvouletého Gareta jsem vlastně obsedal. Nezapomenutelný byl také Unisono. Svérázný koník, který nechtěl skákat vodní překážky a užili jsme si s ním svoje. Zůstalo mu to i v dostizích, ten snad nikdy neskočil hezky Hadí příkop nebo Velkou vodu. Skvělá klisna, vzhledem ke svému jménu možná trochu nečekaně, byla vítězka Ceny Labe Prohra. A vodil jsem i Jistou, když o nos vyhrála Cenu hřebčína Napajedla v rámcovém programu Čs. derby 1991.
 

Cheltenhamský deník: Ovace pro Altiora! Úspěch číslo 18 byl detektivka

 
Než jsem začal jezdit s Vinklárkovými, na dostihy jsem se nikam moc nedostal. V bezprostřední blízkosti domova nebyla žádná závodiště, nejblíž to bylo do Netolic a Hluboké nad Vltavou. Panu Vinklárkovi vděčím za hodně. V 90. letech jsem odjezdil nějakých třináct dostihů jako amatér, až na jednu výjimku všechny překážkové. Debutoval jsem s klisnou Glas na jaře 1992 v Tochovicích a dodnes si pamatuji, že to běželo na kanále OK3 a komentoval to Miodrag Mertha. Později jsem v Pardubicích přeskočil ještě starý “Haďák” a Velkou vodu, s Hexem jsme tenkrát byli třetí za Sartorim s jezdcem Kantkem.
 
Svůj poslední dostih jsem jel přesně před dvaceti lety na Malém Princi ve Světlé Hoře. Pak jsem toho nechal kvůli váze. Vždycky jsem měl kolem 70 kilo a na těch potřebných 67 jsem se hodně natrápil. V televizních přenosech jsem začínal v sezoně 1998 a po dvou letech jsem se přestěhoval do Prahy. Volného času výrazně ubylo a už se to všechno nedalo stíhat, jinak bych klidně vodil koně ještě dnes...
 
V televizi jsem zpočátku dělal rozhovory jako jezdící reportér ze sedla a bylo to fajn. Zásadní problém ale byl, že jsme na to neměli žádného speciálního koně. V Pardubicích nám Mirek Petráň přenechával svoji kobylku klusačku a v Chuchli jsme si půjčovali různé kně od učiliště, pokaždé jiného. Řídit na dráze v Chuchli jednou rukou klasického dostiháka vůbec nebyla legrace. Jednou jsem málem sletěl, protože kolem mě procválalo pole, a ztratil jsem při tom tu vysílačku, kterou pak museli dlouho hledat v trávě, aby na ni koně nešlápli. Nakonec se od praxe pojízdného reportéra upustilo, protože to bylo ve více ohledech nekomfortní. Samotní žokejové ale reagovali docela vstřícně a mělo to něco do sebe. Lépe to šlo v Pardubicích, protože je tam více místě a koně se po doběhu rychleji uklidní. Často jsem stihl dokončit rozhovor ještě předtím, než se vítěz vrátil před tribunu a díky tomu jsme nikomu nevadili.
 
Vybavuje se mi vypjatá situace po jednom z Peruánových vítězství ve Velké pardubické. Než jsem se stihl Zdeňka Matysíka ze sedla na něco zeptat, najednou se tam namotala jiná televize a začala s ním v živém přenosu dělat rozhovor z druhé strany. A já jsem na tom koni nemohl nijak zvlášť reagovat, protože jsem byl rád, že zvládám v tom chumlu jet vedle něj. V dalších letech se naštěstí podobným situacím už podařilo zamezit. V poslední době jsem několikrát pojízdné reportéry viděl v zahraničním vysílání. Technický pokrok jde stále dopředu a je to zase o něco jednodušší, než před lety.
 
 
Největší dostihový zážitek
 
Vždycky vzpomínám na každou Velkou pardubickou. To je prostě něco, co mě hodně bere. Ať ji vyhrál kdokoli, vždycky jsem po doběhu měl pocit, že vyhrál můj favorit, i když jsem mu před startem třeba ani moc nevěřil.  Ta atmosféra mě vždycky tak strhne, že bývám pokaždé nadšený, jako by vyhrál můj kůň. To je každý rok moc hezké.
 
Hodně mi utkvěla v paměti třeba i první Velká pardubická Josefa Váni mladšího. To byla v paddocku zvláštní atmosféra, stál tam s tátou a loučil se s mámou, objali se a vyhodili ho do sedla. Byl mladičký, chodil ještě na střední školu a bylo to něco mimořádného. Stál jsem kousek vedle a vnímal to ticho, jak už se soustředili na dostih. Samozřejmě mám rád i derby a klasické dostihy, to se zase spíš nechávám strhnout diváckou atmosférou, jak v závěr burácí tribuna.
 
 
Můj oblíbený kůň
 
Bylo jich hodně. Třeba Peruán, který byl spojený s mými televizními začátky. Běhal za sympatické stáje - nejdříve Litobratřice a pak DC Zámrsk, takže jsem mu vždy držel palce. Fantastická byla Registana, Petera Gehma jsem poznal jako obrovského profesionála, který si nikdy na nic nehrál. I Maskula jsem měl rád. Když tak nad tím přemýšlím, stále znovu se vracím k Velké pardubické, ale ono je to logické. Její velká jména přetrvávají více let, zatímco derby může kůň vyhrát jen jednou a tím pádem je s ním spojená třeba jen jedna emocionální chvilka.
 
A pak mám samozřejmě svého vlastního koně Malého Prince (Prince Westport - Maurica), který se narodil v roce 1994 v Konici, takže mu v květnu bude už 25. Je to vnuk Koně roku 1978 Sapa cs a jel jsem na něm svůj poslední dostih ve Světlé Hoře. Teď už je penzionovaný a chodím ho k Vinklárkovým navštěvovat.
 
 
Moje oblíbené závodiště
 
Určitě Pardubice, to je dráha mého srdce. Kdybych se musel rozhodnout, tak jsem asi spíš překážkový příznivec. Ale i rovinové dostihy jsou krásné, nacházím krásu v obojím. Překážky jsou mi bližší možná už proto, že jsem si je kdysi vyzkoušel jako jezdec. Pardubice jsou navíc krásný přírodní areál s lesíkem, je to pro mě něco výjimečného.
 
 
Největší problém současného dostihového sportu
 
To je téma na delší diskusi, ale za velký problém (mimo financí) vnímám to, že se dostihovému sportu věnuje čím dál míň mladých lidí. Chápu, že doba “moderních technologií” je jiná, ale ..  Například malé dostihové stáje s českým chovem už skoro neexistují. Tam přece chodily děti ve volném čase jezdit, tam se vychovával dorost, tam se rozšiřovaly řady nových fanoušků. Děláme dost pro to, aby mohly malé stáje existovat? Mizí regionální závodiště. Chápu, že proti rozhodnutí soukromých majitelů se nedá nic dělat, ale zajímá to oficiální autoritu? Podporujeme dostatečně ty, kteří mají chuť dostihy pořádat jen jednou nebo dvakrát za rok? Poměřovat se přes grupy je přeci jen část úspěchu. Tím neříkám, že není důležitá, měli bychom si hýčkat nejen bohaté podnikatele, kteří do dostihů "pouští" nemalé peníze, ale i ty ostatní.
 

Čtěte také: Neodepisujte exdostihové koně. Jsou úžasní i v pólu, říká slavný Brit

 
V České republice všichni znají Velkou pardubickou a na tom by se mělo stavět, ctít tradice a využít je pro rozvoj celého sportu. Proč jsou, mimo jiné, na ostrovech tak populární dostihy? Běhá se všude možně, není to přece jen o Aintree a Cheltenhamu... Spousty regionálních závodišť, point to point, amatérské dostihy..tam všude se generuje nova základna a fanoušci. Budovat něco nového je těžké, ale snažíme se dostatečně o zachování toho, co máme? Argumentovat proč něco nejde, to nám jde docela dobře, ale hledá se řešení, věnuje se tomu někdo koncepčně? Připouští se širší diskuse? Víme, co si myslí i malé stáje, trenéři a majitelé?
 
 
Dostihová osobnost, které si vážím
 
Vážím si všech, kteří koně dělají... Je to velká dřina a odříkání za málo peněz. Ale kdybych měl přece jen někoho jmenovat tak, z rovinových jezdců fandím Filipovi Minaříkovi, to je bombarďák. To samé platí i o Václavu Janáčkovi a Tomáši Lukáškovi, všichni tři dokázali ve světě strašně moc a mám z toho radost, i když to zároveň znamená, že je v Česku vidíme jen minimálně. Z překážkových jezdců pak Josef Bartoš, Jan Kratochvíl, oba Váňovci, ale i ostatní, kteří to dělají i přes obrovské riziko vážných zranění.
 
 
Foto: Václav Volf, fotovolf.com a archiv P.F.



reklama




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE