Konat se bude ve smuteční síni Městského hřbitova v Opavě.

 

Jiří Gabauer se narodil 9. 7. 1939 v Hradci nad Moravicí – Kajlovci. Ke koním ho přivedl strýc, který pracoval jako voják z povolání v tehdejší vojenské hříbárně v Rudné pod Pradědem. Od 15 let byl členem Baníku Ostrava a s dorosteneckým družstvem v roce 1957 startoval na MČR v Poděbradech, tehdy ještě v družstvu na dvou koních - Tygrovi a Junákovi. Později se zúčastnil mj. mezinárodních závodů v Poděbradech s Viktorem a během vojenské služby (1959) jezdil v Liptovském Mikuláši klisnu Icu, s níž startoval např. v družstvech na MČR v Pardubicích.

 

V sedmdesátých letech musel pro časovou náročnost zaměstnání přestat aktivně jezdit, a tak se zúčastňoval soutěží alespoň jako divák. Začal psát krátké zprávy o závodech do okresních novin Naše Opavsko, později přidal i fotografie. Novinařina ho začala bavit. Osobně se seznámil se sportovními redaktory a stal se dopisovatelem krajské redakce Nová svoboda (dnes Moravskoslezský deník), Zemědělských novin, Jazdectva (později Jezdectví). Rovněž od samotného vzniku zpravodaje Jezdec spolupracoval s Cyrilem Neumannem a nejinak tomu bylo od roku 2010 v případě zpravodajského webu Jezdci.cz. 

 

Jeho snímky však nevycházely jen v novinách a odborných časopisech. V roce 1986 vydalo nakladatelství Olympia knihu Josefa Dobeše „Jízda na koni“ a autorem byl požádán o dodání fotografické přílohy.

 

Jirka Gebauer byl pro mě vždy velkým vzorem. Poznali jsme se v době, kdy jsem začal pracovat v redakci Jezdectví a od samého začátku jsme si vybudovali velmi přátelský vztah. Obdivoval jsem, s jakým nadšením propaguje jezdecký sport všude, kde to bylo jen trochu možné – ať už se jednalo o odborná periodika, nebo o regionální či celoplošná média. Přesně si pamatuji na dobu, kdy jsem poprvé zasílal tiskovou zprávu o jezdeckých závodech ČSP do severomoravských Deníků. Hned poté prý volali Jirkovi ověřit si, kdo je to ten Malinovský a zda příspěvky od něj mohou publikovat. Jirka byl pro místní redaktory velká autorita a tehdy nebývalo zvykem, že by jim přípěvky o koních a jezdectví posílal někdo jiný. 

 

Pokaždé, když jsem jel na závody do Opavy, Ostravy nebo Frenštátu, těšil jsem se, že se s Jirkou opět potkáme a popovídáme si. Nejvíc prostoru bylo při soutěžích, když jsme fotografovali přímo v kolbišti. V posledních letech však už mu bohužel zdraví mnoho nedovolovalo, a tak většinou fotografoval z křesílka na nějakém vhodném místě podél hrazení kolbiště a mě vždy mrzelo, když jsme v přestávkách mezi soutěžemi stihli prohodit jen pár vět. Na otázku: „Jak se daří?“ měl vždy připravenou odpověď: „Přiměřeně věku!“ 

 

Rozhodně se však odmítal smiřovat s tím, že léta přibývají a zdravotní stav už o moc lepší nebude. Když hovořil o obavách, že už mnoho jezdeckých závodů objet nezvládne, snažil jsem se ho vždy povzbudit. On se každopádně nevzdával, a přestože mu doktoři nařizovali klid, stejně na závody vyrazil. – Jeho nadšení a odhodlání krásně vystihuje jeden z e-mailů, který mi poslal v srpnu 2014. Snad by mu nevadilo, že se o něj podělím s těmi, jenž si chtějí na Jirku také zavzpomínat...

 

„Nazdar Pepo, konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal pár řádek Tobě. Ihned po Martinickém šampionátu mladých koní, kdy jsme se v pondělí vrátili, mě večer postihl infarkt srdce a to tak složitě, že mě převezli RZS na JIP do Opavy a večer mě pak převezli na JIP do Ostravy. Byl jsem v nemocnici 24 dnů a zjistili, že mi již srdce operovat nemohou, protože mi dávali 40 % na přežití. Proto od operace ustoupili a léčí mě konzervativně. Jak to bude pokračovat, nikdo neví, ale momentálně se cítím dobře, i když musím být v klidovém režimu. Už jsem to nevydržel a byl jsem se podívat na finále MŠMK v Trojanovicích. Sice až na druhé kola, ale mi to stačilo. Proto posílám pár snímku ke zveřejnění...“

 

Jirko, budeš nám moc chybět!