Pětaosmdesáté narozeniny slaví v pátek jeden ze zásadních rovinových žokejů tuzemské dostihové historie Ferdinand Minařík starší. Rodák z Děčína nasbíral v sedle necelé čtyři stovky vítězství včetně osmi klasických a v sedmdesátých a osmdesátých letech byl oporou reprezentace ČSSR na tehdejších Mezinárodních mítincích socialistických států.
Dvě dekády strávil ve Velké Chuchli také jako trenér a později se stal výrazným expertem v přímých přenosech České televize. Zapomenout nelze ani na jeho mnohaletou práci v dostihovém zákulisí, ať už jako předseda asociace trenérů, nebo člen různých komisí.
S velkým rivalem a generačním souputníkem Vlastimilem Smolíkem ho v civilu pojilo kamarádství, ale na rozdíl od stájové jedničky hřebčína Napajedla bylo jeho osudem v barvách Zákup a později Motešic většinou nesedět na nejlepších koních.
Výjimkou byly úspěchy na zmíněných mítincích, kde zvítězil s legendárními napajedelskými odchovanci Latinou, Lincolnem a Nikolasem, nebo fenomenální sezona 1977, kdy v rámci spolupráce s trenérem Tomášem Šatrou a stájí Xaverov pravidelně jezdil Koně roku Kenta.
Právě s Kentem byl blízko vysněnému vítězství v Československém derby, ale v den D se museli sklonit před Bohatierem s Józsefem Vasem. Modrá stuha mu unikla i s Falunem, Sapem cs a dalšími. „Noviny mnoho let psaly, že mi stále chybí vítězství v derby, a byly doby, kdy jsem po něm hodně toužil. S odstupem času jsem si však uvědomil, že jsou v životě důležitější věci,“ podotkl po letech. Jednou z těchto věcí je manželství s paní Jitkou, s níž 22. února oslavil 59. výročí svatby.
Návrat do Chuchle oklikou
Mateřským jazykem Ferdinanda Minaříka byla němčina. Narodil se jako Ferdinand Stich, svého otce však nikdy nepoznal. Formovalo ho těžké poválečné dětství v pohraničí, během něhož se snažil splynout s českým prostředím. Nové jméno mu po válce propůjčil nevlastní otec.
Do chuchelské dostihové školy se dostal šťastnou náhodou díky článku v časopise. Začínal v roce 1955 u trenéra Františka Hurbana, ale po vyučení se vrátil do rodného kraje a pracoval mimo jiné jako bagrista v povrchových dolech na Mostecku.
Ke koním se vrátil na farmě Ušák v Ahníkově a přes Státní statek Most a stáj Most-Líšnice se znovu dostal do dostihového prostředí. V roce 1965 nastoupil jako pracovní jezdec k trenérovi Josefu Celerovi. Zpočátku jezdil zejména proutěné překážky, na nichž v sezoně 1968 získal titul šampiona, ale více šancí začal dostávat až po prvním rovinovém triumfu s dvouletou Molekulou.
Výrazně na sebe upozornil u trenérů Josefa Koloce a zejména v napajedelské stáji Nikolaje Lakse. V sezoně 1968 zaznamenal premiérové klasické vítězství se Siestou v St. Legeru a slavil také sérii úspěchů na výborném Silverovi, než odešel k trenérovi Adolfu Radovi. Později zakotvil v motešické stáji Břetislava Karla a jezdil také pro Evu Palyzovou.
Vyhrál boj nad sebou
V sedmdesátých letech se stal dvakrát rovinovým šampionem (1975, 1977) a pravidelně získával i čestný titul Jednička, udělovaný v rámci hlasování Turf klubu SSM. Nezapomenutelné však zůstávají zejména Minaříkovy mezinárodní úspěchy. Historický punc mělo například vítězství s napajedelskou Latinou v Ceně Prahy na mítinku v Budapešti.
„Byl to těžký dostih s třemi vítězkami derby na hluboké dráze, ale Latina byla perfektně připravená a já jí to nezkazil,“ konstatoval před několika lety v podcastu EquiRadia. „Celé to odpoledne v Budapešti se našim koním nedařilo a původně početná ekipa funkcionářů se postupně tenčila. Když běžela Latina, zbyli jsme v paddocku už jen já a trenér Vítek. Až když jsme vyhráli, najednou se odevšad vyrojili lidé, kteří si chtěli užít vítězství.“
Se svou výškou 170 centimetrů po celou kariéru bojoval s udržením váhy, v mládí dokázal ujezdit i 51 kilogramů. Vnitřní přetlak z nuceného hladovění a shazování kilogramů tlumil stále častěji alkoholem, což ho v 41 letech přivedlo na odvykací léčbu.
Už jako abstinent se dokázal vrátit do sedla a dovedl svého svěřence Vagraje k vítězství ve Velké jarní ceně. Ve stáji Státního statku Nové Město pod Smrkem úspěšně působil ve dvojroli jezdce i trenéra a na nejvyšší scéně bodoval s koňmi jako Vabank a Zefír. Po roce 1989 byl jeho nejslavnějším svěřencem nezdolný vytrvalec Bohemian Lad ze stáje Joly, jenž vítězstvím ve St. Legeru uzmul trojkorunu populárnímu Ray Of Lightovi.
Mentor i popularizátor dostihů
V té době už slavili úspěchy v sedle i oba jeho synové. Ferdinand Minařík mladší na sklonku roku 2001 převzal otcovu chuchelskou stáj a dnes pracuje na Jockey Clubu ČR. Mladší Filip po chuchelských začátcích odešel do Německa, kde se se čtrnácti triumfy v grupě 1 a celkovými 1770 vítězstvími stal nejúspěšnějším žokejem české historie. Minařík vychoval i celou řadu dalších úspěšných žokejů a budoucích trenérů.
Výraznou stopu za sebou zanechal i v roli televizního experta. Své odborné znalosti a pohotovost z dob aktivní kariéry uplatnil v mnoha desítkách televizních přenosů a když k tomu viděl důvod, nebál se ve svých glosách být ani kritický.
Po skončení spolupráce s Českou televizí nezištně předával své zkušenosti dál mnoha následovníkům v roli mentora. Navzdory několika těžkým životním okamžikům se dodnes pravidelně objevuje na dostizích ve Velké Chuchli coby divák a zákulisní pozorovatel.
Jménem celé redakce Jezdci.cz přejeme panu Minaříkovi pevné zdraví a všechno dobré do dalších let!
