Přestože se spisovatel a novinář Petr Feldstein ve své kariéře věnoval mnoha dalším tématům a prošel celou řadou profesí, dostihový sport má v jeho životě a tvorbě významné místo. Je to znát i na jeho nové vzpomínkové knize Moje pražské křižovatky, kterou vydalo Nakladatelství Práh.

Čtivá kniha se zvláštní atmosférou není autobiografií v pravém smyslu slova ani ambiciózními memoáry. Dvaaosmdesátiletý pražský rodák v ní načrtává množství zážitků a příhod, v nichž nezapře zkušeného sloupkaře a fejetonistu. K hlubším tématům se často přibližuje prostřednictvím zdánlivě všedních epizod, jeho vyprávěním se však často mihnou i známé osobnosti společenských a kulturních dějin.

Vedle Jana Wericha, Oty Pavla, Ludvíka Daňka, generála Jana Syrového či pachatele atentátu na Karla Kramáře se v autorových vzpomínkách objevují jeho bývalí kolegové ze Státního závodiště, v jehož propagačním oddělení Petr Feldstein třináct let pracoval.

Do dostihového prostředí se dostal v roce 1977 pod vlivem nepříznivých okolností – jako komunistickým režimem perzekvovaný novinář těžko sháněl pracovní místo. Tehdejší ředitel Státního závodiště Vojtěch Babánek ho přesto zaměstnal. Feldstein se tak na dlouhá léta stal klíčovým autorem Dostihového programu, výkonným redaktorem nově vzniklého Dostihového zpravodaje a také hlasatelem na dostizích.

Ve své knize popisuje mimo jiné ředitele Státního závodiště Vojtěcha Babánka a Stanislava Waksmundského. Ze zapomnění vrací i tragický příběh svého času významného dostihového novináře Pavla Bernarda, zmiňuje někdejšího hlasatele v Pardubicích a na provinčních drahách Bohumíra Krepse a glosuje bourání trojice secesních chuchelských tribun v roce 1985.

Mnohé netušené pointy

Feldsteinova Praha je pocitově menší a útulnější než dnešní stále se rozrůstající a leckdy anonymní metropole. Odehrávají se v ní náhlá setkání a příběhy s nečekanými pointami. Není divu, že dějištěm některých z nich jsou i bývalé kanceláře Státního závodiště v prvním patře domu „U tanku“ v dnešní Štefánikově ulici.

Aniž by to mnohý čtenář postřehl, důležité linky autorova profesního a dostihového života se protínají v části textu věnované setkávání s dávným kolegou, spisovatelem Otou Pavlem. Ani tak nejde o to, že Pavlův slavný tatínek Leo Popper pracoval ve firmě významného dostihového majitele třicátých let Františka Kominíka, o čemž dodnes najdeme svědectví v novele Smrt krásných srnců. Mnohem důležitější je, že Feldstein svou kresbou zdánlivě všední každodennosti i vášní pro sportovní motivy v lecčems na Pavla navazuje.

Jeho práce a novinářské vidění se formovaly v dobách, kdy se novináři píšící o sportu běžně kromě dominantního fotbalu a hokeje věnovali i takzvaným malým sportům a nevyhýbali se pravidelným cestám na závodiště ve Velké Chuchli, Pardubicích a jinde.

Feldsteinův příběh autora původně přicházejícího zvenčí, který se následně stal dostihovým insiderem a ještě mnoho let po svém někdejším působení na Státním závodišti napsal úspěšné knižní biografie dostihových legend Václava Chaloupky (Dávat koním křídla) a Františka Vítka (Život plný koní), kontrastuje se současnou krizí sportovní žurnalistiky, téměř výhradně zaměřené na hrstku komerčně nejúspěšnějších sportů a vesměs ignorující mnohé jiné disciplíny jako příliš specifické a menšinové.

I díky tomu zůstává Petr Feldstein jedním z nejdůležitějších dostihových novinářů a autorů posledních dekád. Český turf mu vděčí za mnoho. Moje pražské křižovatky dávají čtenáři možnost poznat i další odstíny jeho tvorby.

Petr Feldstein v Podcastu EquiRadia z roku 2023: