V dostihových statistikách si nikdy zvlášť neliboval, ale sobotní 100. vítězství jeho svěřence na francouzské půdě udělalo Václavu Lukovi upřímnou radost. Nečekaný milník trenéra z Bošovic u Písku potěšil o to víc, že čtyřletého Piemonta vedla v Deauville jeho manželka Martina a že se tak stalo v barvách stáje Leram dlouholetého majitele Milana Kříže.
„Byla to trochu shoda okolností. Vyřídit Martině po sedmileté přestávce licenci mě napadlo někdy na jaře. Má zkušenosti a naše koně důvěrně zná z práce. Že to nakonec vyústilo v tenhle úspěch, je krásný příběh,“ netají se Václav Luka spokojeností.
Na stovku francouzských vítězství potřeboval třináct a půl roku. Přesně tak dlouhá doba uplynula od 2. února 2012, kdy tehdy tříletý hnědák a pozdější stříbrný z Velké jarní ceny Glorious Eagle pod Václavem Janáčkem jistě triumfoval v mílovém dostihu o 23 000 eur v Cagnes-sur-Mer.
„Tenkrát jsme to vnímali jako naprosto neuvěřitelnou věc. Byli jsme totální outsideři, vlastně kokosy na sněhu. Dnes už se to výrazně posunulo, ale tehdy se francouzské starty v této části roku ještě nenosily. V Česku se ozývaly hlasy, že je to naprosto utopický plán a že jsme blázni, kteří akorát chtějí tahat z majitelů peníze na transport. Nenechali jsme se tím odradit a beru to tak, že jsme tehdy ukázali cestu dalším českým trenérům a majitelům,“ vzpomíná.
Expedice s dvojicí koní na Azurové pobřeží nepostrádala ani některé bizarní momenty. V jižních Čechách teploty klesaly k minus dvaceti stupňům a při zpáteční cestě zamrzla nafta v transportéru. Na české straně tak museli být účastníci průkopnické výpravy odtaženi. Byl to však začátek nového trendu – starty Lukových svěřenců se postupně přesměrovaly z Itálie do Francie.
Vzpomínka na Wirelesse
„Dnes už se tehdejšímu vytržení můžeme usmívat. Do Francie jezdí řada stájí a ty starty už nejsou výjimečné. Když jsme tam vyhráli poprvé, přišly mi desítky gratulací. V současnosti se podobná vítězství berou skoro automaticky, což si myslím, že je trochu mylný pohled. Protože jakkoli uspět ve Francii není v žádném případě automatické. Naopak si myslím, že je teď daleko těžší tam vyhrávat,“ zdůrazňuje Luka.
Zároveň podle něj platí, že není francouzské vítězství jako francouzské vítězství. „Strašně si vážím, že převážná část našich úspěchů ve Francii se odehrála na velkých závodištích. Mezi tou stovkou výher jsou výrazně zastoupeny těžší dostihy, mnohokrát jsme vyhráli Quinté+ a další velké handicapy. Menším drahám se spíše vyhýbám, ten rozdíl v kvalitě je poměrně velký,“ dodává.
Tento rozměr se Lukovi připomněl den po jubilejním triumfu na stejném závodišti, kde výborně běžící Star Rock finišoval o půl délky druhý v 96 000 eury dotovaném Grand Handicapu de Deauville. Tedy dostihu, který před devíti lety ovládl jiný ryzák v barvách stáje Leram, nezapomenutelný Wireless.
„Myslím, že to naše dostihová obec tenkrát úplně nedocenila. Mnohem větší odezvu jsem na Wirelessovo vítězství měl z Francie, Německa a dalšího zahraničí. Už jen startovat v Grand Handicapu de Deauville byla pro nás velká věc, natož vyhrát. Je to největší handicap ve Francii za celý rok a svým způsobem takový grupový předvoj. Teď po letech jsme tam postavili Star Rocka a málem to zase vyšlo…“
Je třeba mít dobré koně
Během uplynulých třinácti let zažil Václav Luka v souvislosti s Francií různé vývojové etapy. Po několikaletém poznávání zákonitostí tamního dostihového systému nastala éra jeho nadšeného dobývání s koňmi jako Nagano Gold, Wireless, Troizilet a další, ale i skromnější sezony a čekání na vhodné koně.
„Jsou různá období a stájová forma se průběžně mění. Vždy ale záleží hlavně na tom, jaké má trenér koně ve stáji. Od toho se odvíjí program a všechno ostatní. Může se stát, že jednu sezonu nestojí ve stáji žádný konkurenceschopný kůň a pak jich najednou může být třeba deset. Každý rok se začíná znovu od nuly, v tom je ten dostihový kolotoč neúprosný,“ shrnuje Luka.
Při otázce, v jaké fázi se bošovická centrála v souvislosti s Francií nachází momentálně, se usměje, ale s odpovědí neváhá.
„Za ta léta má člověk větší přehled a zkušenosti, ale na druhou stranu možná i silnější vnitřní brzdu, pokud jde o nějaké odvážné plány. Nakonec všechno závisí na samotných koních. Já se je v tuto chvíli snažím menežovat spíše provozně než do blacktype, aby se majitelé bavili a bylo to pro ně maximálně příjemné. Musím se přiznat, že mně v našich končinách starty na blacktype scéně příliš nedávají smysl. Koně se po nich dostávají v handicapu hodně nahoru a pokud nedokáží být na této úrovni konkurenceschopní dlouhodobě, je to spíše kontraproduktivní. Důležité je uvědomit si, že mezi Francií, Německem a Itálií je diametrální kvalitativní rozdíl. Kůň, který vyhraje blacktype v Německu nebo Itálii, má ve Francii někdy problém chytit se v prodejních dostizích. A naopak – i když to samozřejmě neplatí stoprocentně a každý kůň je jiný. Ten rozdíl tam každopádně je.“
