V listopadu uplynulo devadesát let od smrti malíře Franze Reichmanna, patřícího do úzkého okruhu umělců, díky nimž se do dnešních dnů zachovalo něco z atmosféry a podoby dostihového sportu a parforsních honů v českých zemích před první světovou válkou a krátce po ní. Většinu jejich pláten známe z reprodukcí, menší část pak z mobiliáře zámků české a uherské šlechty. Některé obrazy byly zničeny ve víru 20. století a některé zůstávají veřejnosti nepřístupné coby součást sbírek evropských i zámořských sběratelů.
Vídeňský rodák Reichmann (1868–1935) v tomto ohledu patřil k těm šťastnějším a viditelnějším – zanechal po sobě množství obrazů a kreseb zejména na zámcích Slatiňany a Karlova Koruna. V knižních reprodukcích a katalozích aukcí umění pak můžeme obdivovat jeho portréty slavných dostihových koní monarchie: vítěze trojkoruny Tokia, dalšího klasického vítěze Falba, fenomenálního Espoira, ale i vítězů Velké pardubické Lady Anne a Magyaráda.
V roce 1913 se mu dostalo výsady namalovat ve dvorních stájích oba tehdejší osobní koně císaře Františka Josefa, hnědáka The Brata a vranku Princess. Monarcha byl s výsledkem Reichmannovy práce spokojen a nechal si oba obrazy vystavit ve svých soukromých komnatách na zámku Schönbrunn.
Jedním z Reichmannových nejznámějších děl zůstává v první polovině 20. století všudypřítomný motiv dvou až tří koňských hlav, který se v Rakousku, Československu, Maďarsku, Německu či Francii s oblibou používal v různých úpravách pro dostihové plakáty a také poštovní známky. Předlohu autor vystavoval již v roce 1900 na světové výstavě v Paříži a získal za ni medaili.
Franz Reichmann byl žákem profesora Rudolfa Hubera na vídeňské malířské akademii. Od začátku kariéry se specializoval na sportovní malbu a zejména na koně. Od konce 80. let 19. století působil na panství mastera parforsních honů prince Egona Taxise v rumunském Banátu a poté u hraběte Thuna na zámku Kačina, ale pravidelně zajížděl do Vídně, aby se zhostil nejrůznějších zakázek od tehdejší dostihové smetánky. Maloval koně Victora Mautnera von Markhof, hraběte Josefa Pálffyho, Antona Apponyiho, Sigmunda Uechtritze, barona Hermanna Königswartera, prince Maxe Egona Taxise či pověstného majitele a hráče Andora von Péchyho.
Nejvíce času však strávil na zámcích Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou a Slatiňany, nejprve jako osobní malíř hraběte Zdeňka Kinského a později Františka Josefa Auersperga, pro něhož pracoval už na sklonku 19. století a v roce 1908 se přesunul do Slatiňan definitivně. Za první světové války narukoval nejprve jako voják, záhy však získal pozici plukovního kreslíře na ruské frontě. Po válce se vrátil do Slatiňan a v roce 1924 získal spolu s celou rodinou československé občanství.
Portrét napajedelské legendy opět nalezen
V té době již řada jeho bývalých klientů z řad šlechty nežila nebo se přestala věnovat dostihům a chovu anglického plnokrevníka. Reichmann se dostal do těžké finanční situace a byl nucen rozprodávat obrazy v rodinném majetku. Nad vodou ho udržovaly příležitostné zakázky od československých stájí. Vzniklo tak několik historicky hodnotných obrazů a skic, zachycujících dnes již legendární plnokrevníky tuzemské historie.
Jedním z nich byla v hřebčíně Napajedla narozená klisna Lissy (Dagor – Livia), vítězka šestnácti dostihů a účastnice inauguračního ročníku tuzemského derby (tehdy ještě pod názvem Cena Čs. Jockey Clubu) ve Velké Chuchli. Jako nejúspěšnější kůň v republice podle zisku v letech 1921 a 1922 ovládla Svatováclavskou cenu. Ještě lépe si počínala v chovu, kde dala dvanáct potomků. Její synové Simplon, Přemysl a Simonel (všichni po Simson) se zapsali na listinu vítězů Československého derby a první dva jmenovaní se zařadili mezi nejúspěšnější plnokrevníky třicátých let ve střední Evropě. Prostřednictvím dcer Lisi a Lieschen zářili nejen v derby i vnuci Lissy – hřebci Napoli, Alcazar a Lionel.
Reichmannův portrét čtyřleté Lissy, který se nedávno vrátil do českého majetku, zachycuje ryzku na chuchelském závodišti, v té době ještě obklopeném zelení i na druhém břehu Vltavy. Jezdec, zřejmě Ernst Stolz nebo Alexander Nagy, má na sobě i pro znalce dostihové historie poměrně exotické barvy – zelený dres se žlutými švy a červeným pásem. Éra stáje průmyslníka Josefa Pernera z Týnce nad Labem totiž trvala poměrně krátce.
Majitel strojírny a několika mlýnů měl jako bývalý důstojník množství sportovních zájmů. Kromě Českého Yacht Klubu Praha a Bruslařského závodního klubu několik let figuroval i ve vedení Čs. Jockey Clubu. Po Lissy se však postupně z turfu vytratil. V době nastupující hospodářské krize přestaly jeho podniky prosperovat a 15. března 1931 spáchal v 53 letech sebevraždu. Na jeho pohřbu v Pardubicích zastupovali dostihovou scénu Otakar Petřík a Zdenko Radslav Kinský, za rodinu promluvil průkopník sportu v českých zemích Josef Rössler-Ořovský.
I tyto příběhy vytanou na mysl při pohledu na znovunalezený Reichmannův obraz z roku 1922.
