„Co se to děje s Velkou pardubickou?“ zněl jeden z titulků zpravodajských serverů, když byly před týdnem zveřejněny přihlášky do nejslavnějšího českého dostihu. Podmínky pro účast ve 136. Velké pardubické se Slavia pojišťovnou letos splnilo celkem 26 koní, pokud nepočítáme automaticky kvalifikovaného loňského vítěze Stumptowna.

Na Jockey Club ČR však minulý čtvrtek dorazilo jen 11 přihlášek a schyluje se tak k nejméně početnému startovnímu poli od roku 1993, kdy do Velké odskočila devítka aktérů a do cíle se dostal jen vítězný Rigoletto. Startovní listina bude zveřejněna ve čtvrtek 1. října na slavnostním losování startovních čísel na zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou.

Úbytek zájemců oproti předchozím ročníkům, který zaskočil sváteční pozorovatele a fanoušky, není při bližším pohledu ničím překvapivým a odráží aktuální trendy v českých překážkových dostizích. Jde o souběh více faktorů, rozhodně ho však nelze šmahem označit za krizi. Spolu s dvojicí dřívějších vítězů Godfreym a Sacamirem se letos o start ve Velké uchází několik zajímavých čekatelů, jako je vítěz loňské Ceny Labe Angkor Wat. Irský trenér Gavin Cromwell po triumfu se Stumptownem přihlásil desetiletého valacha Final Orders a zajímavým koněm je i Francouz Hard Roc de Kerser z přípravy Patrice Quintona.

„Nižší počet koní ve Velké bych určitě apriorně neviděl jako negativum. Za mě ať raději běží deset výborných skokanů, kde se minimalizuje riziko kolizí a pádů. Už jsme viděli v minulosti, že i méně početné pole dokáže nabídnout dramatický a zajímavý dostih,“ říká dostihový expert České televize Libor Šimůnek.

Velká pardubická dříve mívala první přihlášky už na jaře, kdy do ní v době startu kvalifikačního cyklu předběžně směřovalo několik desítek koní. V posledních letech však Dostihové závodiště Pardubice zůstává u termínu ve druhé polovině září, kdy už odpadli předběžní či nekvalifikovaní zájemci a hlásí se pouze koně, kteří reálně do slavného dostihu směřují.

Ekonomika žene stáje do zahraničí

Kde jsou však příčiny letošního poklesu? Dostihoví aktéři zmiňují mimo jiné stoupající náklady a ekonomický tlak, které řadu překážkových stájí nutí obracet stále větší pozornost do zahraničí. Na závodištích v polské Wroclawi nebo italském Meranu hrají koně trénovaní v Česku už mnoho let přesilovku a svým způsobem pomáhají zachraňovat tamní překážkové vrcholy.

„Když už tady jsou nějací dobří překážkáři, trenéři a majitelé se s nimi snaží více jezdit do zahraničí. Koně, kteří dříve tvořili druhý sled ve Velké pardubické, to dnes prioritně zkoušejí venku. Ve Wroclawi jsou hezké peníze, když se kůň propracuje do Wielké Wroclawské, a hlavně je tam menší konkurence. Naopak v Pardubicích je konkurence těžká po celý rok. Řešení se hledá těžko, protože nějaké další skokové zvyšování dotací v dostizích není reálné. Ale hlavně, i pokud by se zvýšily, stále budou v trojkových a čtyřkových krosech dvacetihlavá pole,“ shrnuje trenérka Hana Kabelková, která před pěti lety připravila k vítězství ve Velké domácího odchovance Talenta.

K nutnosti hledat cesty k ekonomickému přežití se přidává překreslení mapy předních překážkových center v posledních deseti až patnácti letech. Trenér jedenácti vítězů Velké Josef Váňa, který zjara nezřídka chystal sedm nebo osm kandidátů, má aktuálně registrováno už jen pět svěřenců. Většinu ze sedmi desítek koní ve středisku Mlýnce/Bohuslav už trénuje syn Josef mladší, jeho hlavními klienty jsou však italští majitelé a klíčovým cílem je Merano v kombinaci s Francií.

Další legendy a tahouni boomu Velké pardubické v 21. století František Holčák a Čestmír Olehla již ukončili aktivní kariéry. Otěže přebírá střední a mladší generace trenérů, ta se však často musí popasovat právě se ztíženými ekonomickými podmínkami.

„Za posledních patnáct let skončilo hodně malých stájí, ti koně jsou pryč. Je to odraz celkové ekonomiky státu, všechny náklady šly strašně nahoru. Dotace se sice zvedají také, ale ne adekvátně vůči inflaci a ekonomice. Výsledkem je, že pokud dnes stáje vědí, že ve Velké neskončí do sedmého místa, které je ještě dotované, tak jdou třeba jinou cestou. Ještě si pamatuji dobu, kdy se koně přihlašovali souběžně do dvou nebo tří dostihů a podle konkurence si pak stáj vybrala, co bude běhat. Dnes už má každý rozmyšlené, kam bude směřovat, protože už nemá ty peníze navíc,“ konstatuje Libor Šimůnek.

Ubývá i koní v přípravných dostizích

Jeho slova potvrzuje pohled na letošní seznam přihlášených. Čtvrtina kvalifikovaných koní míří do rámcového programu Velké – No Risk No Fun a Un Reve Dautomne do Ceny Labe, Hibernian, Nordstrand a Popinjay do Ceny Vltavy a vítězka červnové kvalifikace Ironika do Ceny Labe nebo Ceny Laty Brandisové. Jiný vytyčený program má doma i loňský vítěz Stumptown. Dodejme, že dvojice zkušených skokanů se splněnou kvalifikací Dulcar de Sivola a Del Rey v průběhu roku odešla do penze.

„Co se mi třeba líbí v Anglii nebo Irsku, tamní tréninková střediska jsou často ve vlastnictví trenéra. Ten tím pádem není tlačený do placení nájmu za každý box. Ve svém středisku může plánovat i nějaké dlouhodobé úpravy a má základní klid na práci. Nebo to v případě nějakých problémů a neúspěchů může celé prodat. Ale prožít celou trenérskou kariéru v nájmu s vizí, že se takto bude dát dlouhodobě úspěšně fungovat, to nejde se současnou realitou moc dohromady,“ dodává Šimůnek.

Důsledky pro tuzemskou překážkovou scénu jsou neúprosné. Zatímco v roce 2016 startovalo na českých drahách podle dat Jockey Clubu ČR celkem 467 překážkových koní, letos to bylo zatím 281. Rovinových koní je registrován více než dvojnásobek. Z logiky věci vyplývá, že jen menší část tohoto spektra může mít dostatečně vysokou výkonnost pro účast v rámcovém programu, natož v samotné Velké pardubické.

Tato skutečnost se odráží i na stále menších startovních polích rámcových dostihů o druhém říjnovém víkendu. Cena Labe a Cena Vltavy, platící za „přípravku“ a líheň budoucích kandidátů Velké pardubické, se musí stále častěji spokojit s jednociferným počtem účastníků. Před čtyřmi lety se dokonce sešlo jen šest koní v „Labi“ a sedmička ve „Vltavě“. Není náhodou, že největší pole za posledních deset let zaznamenaly oba dostihy v prvním covidovém roce 2020, kdy byly nulové možnosti vycestovat s koňmi do zahraničí – v Ceně Labe tenkrát startovalo dvanáct a v Ceně Vltavy dokonce třináct koní.

Letos do těchto dostihů dorazilo devět, respektive osm přihlášek a oba zůstaly otevřené pro případné další zájemce. Tento stav se do dalších ročníků Velké pardubické nemůže nepropsat.

Suché léto a tvrdé terény

Kromě ekonomických podmínek a konkurence zahraničních výjezdů však v letošním poklesu přihlášek na Velkou pardubickou sehrál roli ještě jeden výrazný faktor. Vlny veder a dlouhodobé sucho výrazně komplikovaly přípravu překážkových stájí, pracujících s koňmi v přírodních terénech. Část kvalifikovaných krosařů tak není stoprocentně fit nebo je z letošní Velké vyřadila zranění.

„Já si myslím, že prostě bylo tvrdo. Hodně záleží na tom, kdo má jakou dráhu, která by zaručovala pružnost a dobrý podklad pod nohama. V tom vidím hlavní důvod,“ podotýká Hana Kabelková.

Některé centrály jako Zhoř u Jihlavy, kde se připravují Godfrey a High In The Sky, disponují vlastní dráhou se speciálním povrchem a dalšími možnostmi včetně plavání. Stáje fungující ve skromnějších podmínkách však musely svou práci výrazně přizpůsobit počasí a místy improvizovat.

„Když se podíváme, jak se nám v poslední době mění klimatické podmínky, tak se střediska bez kvalitní tréninkové dráhy dnes už neobejdou. To je předpoklad, aby kůň po přípravných startech a při plné tréninkové zátěži zůstal fit a zdravý,“ souhlasí Šimůnek.

Některé kandidáty jako Fort Medoc, Klarc Kent nebo Cuwall nakonec vyřadily zdravotní problémy a na přihláškách nefigurují. To lze zároveň číst jako důkaz současné odpovědnosti stájí. Krátkozrakost ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy leckterý předseda JZD nebo státního statku tlačil na účast svého koně ve Velké za každou cenu, je dávno pryč.

„A to je moc dobře. Lidé se naštěstí už propracovali k tomu, že zbytečně neriskují a dbají na zdraví svých koní. Nezapomeňte také, že krosař pro Velkou pardubickou zraje několik let. Musí mít potřebnou jistotu a znalost dráhy, být prověřený vytrvalec a spolehlivý skokan, aby nezpůsobil nějaký karambol,“ dodává Kabelková.

Skoky nahoru a zase dolů

Pohled na historické záznamy ukazuje, že ve vývoji startovních polí Velké pardubické vždy převládaly výkyvy nad lineárními trendy. Když před třiatřiceti lety nastupoval do slavného dostihu zmiňovaný Rigoletto se svými osmi soupeři, počet startujících byl v bouřlivých časech těsně po revoluci o plných 20 koní menší než jen o tři roky dříve při 100. ročníku. V následující sezoně, při Eruditově Velké pardubické 1994, však již opět startovalo 19 krosařů a na přelomu tisíciletí se počet kandidátů opakovaně dostával přes dvacítku.

V redakci Jezdci.cz jsme spočítali průměrný počet startujících po jednotlivých dekádách od založení dostihu v roce 1874. V dobách Rakouska-Uherska se průměrné pole pohybovalo kolem šesti až sedmi účastníků, v jednotlivých ročnících i výrazně méně. Na dvojciferné číslo – 12,4 – se průměr poprvé dostal ve třicátých letech 20. století a další velký boom přišel v šedesátých a sedmdesátých letech.

V posledních ročnících před revolucí se pole opět zmenšovala. V roce 1985 odskočilo jen 11 startujících, při Železníkově prvním triumfu o dva roky později startovalo 12 koní. Nový rozkvět přinesla éra po založení tehdejšího Dostihového spolku a úpravě kurzu v roce 1994. Po lehkém poklesu v první dekádě 21. století se Velká pardubická v období 2010 až 2019 dostala na průměrných 19,4 startujících - nejvíce v historii.

Po roce 2020 zatím činí tato hodnota 16,7, přičemž v posledních letech ji vylepšuje návrat pravidelně startujících cizinců. V roce 2024 běželo 16 koní, z toho čtyři přijeli ze zahraničí. I loni dodaly domácí stáje jen 12 účastníků, zbylí tři včetně vítěze Stumptowna byli cizinci.

Tikající bomba ve vážnicích

Stabilizovat pole Velké pardubické do příštích let je jen jedna z několika výzev, které překážkovou scénu v čele s pořádajícím Dostihovým závodištěm Pardubice čekají. Ruku v ruce s lehkým poklesem počtu startujících koní se zmenšuje i počet špičkových překážkových jezdců.

„Otázka jezdeckého obsazení zůstává naléhavá. Kde bychom dnes tady vzali osmnáct kvalitních jezdců? Nejsou. A zase, než posílat do Velké horší nebo nezkušené jezdce, ať se v ní raději utká deset nejlepších,“ míní Šimůnek.

Zároveň připomíná realitu současných pardubických mítinků, kdy trenéři v závěrečných dostizích často škrtají koně kvůli zranění původního jezdce a absenci vhodných náhradníků na závodišti. „Starší generace žokejů pomalu odchází, věk se nedá zastavit. Jarda Myška už nechce jezdit jiné koně než ze své stáje, hodně zranění mají za sebou i Honza Faltejsek nebo Pepa Bartoš. Jsme dnes v situaci, že když ze současné špičky odejdou dva nebo tři žokejové, máme velký problém,“ uzavírá Šimůnek.

Průměrný počet startujících ve Velké pardubické podle dekád

1874 – 1879: 8,2
1880 – 1889: 5,9
1890 – 1899: 7
1900 – 1909: 7,8
1910 – 1919: 8,8
1920 – 1929: 9,6
1930 – 1939: 12,4
1940 – 1949: 13,3
1950 – 1959: 15,4
1960 – 1969: 16,2
1970 – 1979: 18,1
1980 – 1989: 17,8
1990 – 1999: 18,3
2000 – 2009: 17,7
2010 – 2019: 19,4
2020 – 2025: 16,7

Startovní pole Velké pardubické v 21. století

2000 - 15
2001 - 21
2002 - 17
2003 - 19
2004 - 17
2005 - 16
2006 - 17
2007 - 14
2008 - 16
2009 - 25
2010 - 19
2011 - 14
2012 - 23
2013 - 20
2014 - 22
2015 - 22
2016 - 15
2017 - 19
2018 - 20
2019 - 20
2020 - 18
2021 - 18
2022 - 15
2023 - 18
2024 - 16
2025 - 15