Příběh britské jezdkyně Jemimy Green je jedním z těch, které ukazují velkou vůli. Je příběhem o tom, jak se nevzdat snů i v neskutečně těžkých chvílích. Jemima Green se narodila v roce 1989 a už ve dvou letech seděla poprvé na koni. Když začala navštěvovat základní školu, začala zároveň docházet do pony klubu. 

 

S koňmi chtěla spojit celý život, její disciplínou byla všestrannost. V tomto odvětví i závodila, párkrát jela mezinárodní soutěž, ale především ji naplňovala práce pracovní jezdkyně pro stáj, ve které se trénovali koně do vyššího sportu.

 

„Po letech dřiny jsem dostala práci jako pracovní jezdec pro jednoho jezdce na čtyřhvězdové úrovni. Byla to ohromná zkušenosti, pomáhala jsem připravovat mladé koně. Jezdila jsem je při jejich prvních závodních krůčcích. Sledovat, jak se zlepšují a posouvají, to bylo něco skvělého a dodnes mi to moc chybí.“

 

V roce 2014 přišly první problémy. Jemima vážně onemocněla se štítnou žlázou. Musela se podrobit operaci a zdlouhavé léčbě, což ji stálo práci ve sportovní stáji. Když si konečně myslela, že se její život vrací do normálu, přišla tragická autonehoda.

 

V květnu 2015 cestovala se třemi dalšími lidmi osobním autem, do kterého čelně narazila dodávka. Následky byly tragické. Řidič dodávky srážku nepřežil a na místě mrtvá byla i Jemimina nejlepší kamarádka Louiza Covey. 

 

Všichni pasažéři v osobním autě byli těžce zranění. Jemimu okamžitě začal oživovat svědek nehody. „Ukázalo se, že ten řidič, který mě resuscitoval, byl chirurg. Myslím, že jsem v ten moment nemohla mít větší štěstí,“ vzpomíná jezdkyně, jež si jinak z toho, co se stalo, nepamatuje vůbec nic. 

 

„Když jsem se probudila z kómatu, jedna z věcí, které se mi honily hlavou, bylo „no dobře, teď už to ježdění bude patřit asi na paralympiádu“. Myslím, že mi ani nikdo zpočátku vysloveně neřekl, co přesně se děje, ale někde hluboko uvnitř jsem cítila, jak moc vážně jsem zraněná.“

 

Jemima má trvale poraněnou míchu. Do páteře jí voperovali dvě tyče a deset čepů. Od pasu dolů nemá téměř žádný cit, nehoda ji upoutala na vozík. Vážně poraněné měla i břicho, měla natrženou aortu, i tato oblast byla několikrát operována. 

 

Strávila víc než dva měsíce na JIP a dalších mnoho týdnů na rehabilitační klinice. Snažila se ale co nejrychleji dostat do běžného života a ani na moment nepochybovala o tom, že chce znovu zkusit jezdit na koni. 

 

„Sednout na koně se mi povedlo v lednu 2016, osm měsíců po nehodě. Bože, to byl šok! Věděla jsem, že to bude těžké, ale že se nedokážu ani pustit rukama sedla, že nedokážu vůbec držet jakoukoliv rovnováhu, mě překvapilo. To bylo děsivé,“ popisuje Britka.

 

Postupně začala znovu jezdit a připravovat se na národní soutěže v paradrezuře. V srpnu 2019 jela první mezinárodní závody CPEDI. Podle pravidel patří do gradu II, tedy do druhého z pěti gradů, přičemž číslo I je určeno jezdcům z nejvíc omezujícím hendikepem.

 

Několik prvních sezon se pohybovala jen po Anglii, ale loni se vypravila i do Hagenu. Ve velmi dobře obsazené rundě na úvod třetí místo a ve freestylu byla čtvrtá. Dostala v něm známku přes 73 procenta. 

 

Začátkem září se poprvé v kariéře zúčastnila mistrovství Evropy, které se konalo v Ermelu v Nizozemsku. Startovala v sedle oldenburského ryzáka jménem Fantabulous, zvaného Fanta. Postoupila do finálové volné úlohy, v které se ziskem více než 76 procent získala třetí místo.

 

„Nejdřív jsem neměla tušení, že mám bronz, protože jsem neslyšela známku. Byla jsem tak soustředěná na náš výkon. Když mi řekli, že mám medaili, pomyslela jsem si „Cože?“. Později večer mi to docházelo. Můj táta brečel štěstím, můj muž byl dojatý, i já jsem byla dojatá. Celé se to zdálo neuvěřitelné, já mám vážně medaili!, popsala své pocity Jemima krátce po šampionátu.

 

Zdroj: FEI, Horse and Hound, Genius Equestrian