Osobnost člověka je tvořena individuálním spojením biologických, psychologických a sociálních aspektů jedince. Víme, že každý člověk je jiný a také víme, že každý sport klade na osobnost sportovce specifické nároky. Osobnost sportovce je tvořena a ovlivňována nejen jeho fyzickou kondicí, ale především jeho duševními vlastnostmi, které se projevují specificky v konkrétních situacích.
Každý sportovec je v průběhu celé své kariéry nepřetržitě ovlivňován svým sportovním prostředím i samotnou volbou sportu. Každý sport pak nakládá individuální nároky a přetváří osobnost specifickým způsobem – můžeme pozorovat něco jako je „typický hokejista“, „typický boxer“, „typický bodybuilder“ a také i „typický jezdec“. V případě jezdectví se to ještě liší tím, jaké disciplíně se jezdec věnuje. Například všestrannost a parkur kladou zajisté důraz na jiné charakterové vlastnosti než drezura.
Skokové jezdectví se řadí jak mezi senzoricko-koncentrační sporty, tak i mezi rizikové sporty, a právě tato kombinace je extrémně náročná na psychickou odolnost jezdce. Úspěšný skokový jezdec musí v sobě spojovat odvahu a odolnost vůči strachu, schopnost rychlé reakce a schopnost maximální koncentrace. Trpělivost a odhodlanost k dlouhé a systematické práci i přes časté neúspěchy, které jezdec ani někdy nemůže ovlivnit, patří také k nutnému psychickému vybavení jezdce. Je totiž typickou charakteristikou jezdeckého sportu, že vrcholu se dosahuje, oproti jiným sportovním odvětvím, až v daleko zralejším věku. Většina těch nejlepších světových jezdců se na svůj sportovní vrchol dostala až po pětatřicátém roce života, a nejsou výjimkou ani ti, kteří na něj dosáhli až po padesátce. Právě trpělivost je zásadní, aby jezdec dokázal pomocí zkušenosti zvládnout nejistoty, úspěchy i neúspěchy, proto musí hned od začátku vědět, co chce a mít sen a odhodlání jej dosáhnout.
Další naprostou specifikou jezdectví je, že se jedná o sport, jehož základním předpokladem je spolupráce a vzájemné porozumění mezi člověkem a zvířetem. Navíc se zvířetem daleko silnějším, než je člověk, a to v situacích, kdy je zdraví a často i život člověka přímo závislý na míře tohoto porozumění.
Pokud chceme, aby náš kůň dělal to, co potřebujeme, musíme se snažit do něj vcítit, dorozumívat se s ním jeho vlastní řečí pomocí mimosmyslového vnímání, aby i on chtěl to, co je v našem společném zájmu. Je nejvyšší metou, když se nám jezdcům podaří myslet a pracovat, jako jeden celek s naším jezdeckým partnerem. Takového souladu s koněm člověk může dosáhnout jedině pokud se na svého koně absolutně soustředí a dokáže během výkon u veškeré rušivé vnější podněty nevnímat a snaží se dostat do takzvaného stavu flow. To je stav, kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. I pouhá snaha tohoto stavu dosáhnout je nesmírně psychicky i fyzicky náročná, včetně toho se z tohoto maximálního soustředění vymanit a přepnout do fáze relaxace.
To, že jezdectví patří k nejnebezpečnějším sportovním odvětvím vůbec samozřejmě znamená, že se jezdci velmi často musejí potýkat se strachem – různá řazení „deseti nejnebezpečnějších sportů“ v médiích se mírně liší, ale jezdectví mezi nimi najdeme prakticky vždy. Nejedná se jen o strach z neúspěchu v soutěžích a závodech, ale především o strach z úrazu vlastního nebo i z úrazu svého koně.
Pády a často i zranění jsou totiž nedílnou součástí jezdectví a jezdeckých tréninků i soutěží. Je nesmírně důležité, pokud jezdec strach cítí, aby s ním pracoval a nepotlačoval ho. Pokud je strach způsobený konkrétním zážitkem, je třeba si zdůvodnit příčiny, proč k tomu došlo a jak tomu pro příště předejít. V rámci přípravy jezdců by bylo potřeba pravidelně aplikovat modelovaný trénink, který může jezdcům pomoci předejít, jak případnému strachu, tak pomoci s předzávodním stresem. Takový trénink je postaven na procesu adaptace z psychologického hlediska, kdy se jezdec setkává s modely různých soutěžních situací.
Dosud se až příliš často trénuje v psychologicky komfortních podmínkách a jezdec potom není adaptován na psychologický diskomfort soutěže, který pramení z pocitů odpovědnosti nebo z předstartovních stavů a podobně.
Hvězdný švédský reprezentant Peder Fredricson upozorňuje na to, že by jezdec neměl myslet ve stylu „kdyby“. Jezdec by také neměl přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát nebo co se stalo, má být soustředěný na přítomnost – na to, co je „teď“.
Závodní jezdec se také neobejde bez jezdecké inteligence a teoretického vzdělání v oboru. V dnešní době už je dostatek literatury a jiných pramenů, a nepřetržitá potřeba se vzdělávat a zdokonalovat i po stránce teoretické, je vlastností těch nejlepších. Je potřeba, aby si jezdec, který se chce stát úspěšným, kladl spoustu otázek. Aby vyhodnocoval spolu s trenérem, kdykoli se seznámí s něčím novým, která věc u něj a jeho koně funguje nebo naopak nefunguje.
Většina vrcholových sportovců začíná v dětském, nebo rekreačním sportu, kde se teprve jeho předpoklady a talent mohou projevit. Bohužel, většinou trenéři řeší pouze otázku výkonnosti a talentu, a přitom zapomínají, že nedílnou součástí výkonnostního sportovce, je i určitá psychická odolnost a soutěživé nastavení osobnosti. Tato stránka výkonnostního sportu bývá přehlížena nejen trenéry, ale často i rodiči a nejbližším okolím sportovce.
Pokud jde o jezdecký sport, je nutné bohužel konstatovat, že bývá často přehlížena i samotná fyzická kondice jezdců, která je také nezbytnou součástí dobrého výkonu. Přitom si ovšem naprostá většina vrcholových jezdců a trenérů velmi dobře uvědomuje a málokdy podceňuje důležitost fyzické kondice u sportovních koní. Proč tento přístup není aplikován i na jezdce, je zarážející. Je to tak všeobecně rozšířený problém, že je často zdrojem vtipů a posměšků od sportovců z jiných nejezdeckých disciplín.
Ilustrační foto: poskytlo tiskové středisko Global Champions
