Doposud jsi v tuzemském šampionátu byl nejlépe třetí, teď je tu titul hned dvakrát. Tak jak se cítí česko-slovenský šampion pár dnů po skončení letošní sezóny?

Určitě si toho moc cením. Jsem rád, že to vyšlo. Nicméně mě ještě čekají dostihy v Itálii, takže pro mě to ještě neskončilo. Musím si ještě udržet váhu a být fit.

Ve statistikách máš uvedeno rovných 100 vítězství nad překážkami, poslední je z říjnových Slušovic. Uvědomil sis, že tohle číslo ti vlastně upevnilo pozici českého šampiona? Od druhého Lukáše Matuského tě totiž dělí jen jedno vítězství…

Je to jen číslo a stále je co zlepšovat. Samozřejmě mě to ale potěšilo. Lukáš bohužel nejezdil poslední dostihový den v Kolesách, protože měl sankci. Rozhodly tedy právě ty Slušovice, kde jsem jezdil skvěle připravené koně.

Opačné pořadí jste loni měli s Lukášem na Slovensku, letos jsi už šampionát vyhrál i tam. Jak hodně jsi sledoval průběžné výsledky slovenského šampionátu?

Na Slovensku není moc překážkových dostihů, a navíc se většinou se termínově kryjí s Itálií. Já jsem jezdil více na Slovensku, kdežto Lukáš více v Itálii, a to asi rozhodlo.

V tuzemském šampionátu ti zřejmě pomohla spolupráce s trenérem Pavlem Tůmou v závěru sezóny. Vnímáš to taky tak?

Určitě ano. On má skvěle připravené koně a je radost na takových koních jezdit.

Začátek sezóny byl pro tebe ale naopak trochu smolný, když tě zbrzdilo zranění. Na českých drahách jsi poprvé startoval až v červnu. Přemýšlel jsi tenkrát nad tím, jaká sezóna tě čeká?

Bohužel hned první dostihový den v dubnu na Slovensku v Bratislavě jsem měl smolný pád. Nešikovně jsem spadl na rameno a celé jsem si ho vykloubil. Zastavilo mě na dva měsíce, měsíc jsem byl úplně doma a po měsíci jsem začal rehabilitovat a jezdit v práci, mezitím jsem se musel poprat s váhou a začít znova. Nad tím jsem úplně nepřemýšlel, byla priorita začít jezdit dostihy a to se povedlo.

V dostizích jsi debutoval v roce 2008. Pamatuješ si ještě na ten dostih s klisnou Leilou v Kolesách?

Ano, skočil jsem tři překážky a na čtvrtou jsem se nevlezl. Chtěl jsem podjet žokeje a hned mi to vysvětlili, že tudy cesta nevede. Byla to začátečnická chyba.

A první vítězství se San-Kairem o dva roky později? Jak na něj vzpomínáš?

Na to vzpomínám moc rád. Vyhrát v Pardubicích s kurzem 60:1, to se jen tak nepovede. Ale pravda je ta, že v té době jsem byl jen pasažér a diktoval jsem jen směr. Jednoduše to se mnou San-Kairo přeskákal a odvezl mě tam.

Když se ohlédneš zpět, dokážeš pojmenovat své nejcennější, nejpřekvapivější a nejemotivnější vítězství kariéry?

To se takhle asi říct nedá. Jsem moc rád za každé vítězství a když je to v Pardubicích jedničkové vítězství, tak to hodně potěší.

Vypracoval ses mezi přední české žokeje. Co dál, jaké máš plány a přání…?

Až na ten zmiňovaný úraz v dubnu sezona se povedla. Chtěl bych, aby se mi vyhýbala zranění a mohl jsem jezdit a nadále se rozvíjet a zlepšovat.

Zdroj: tisková informace Dostihového spolku a.s.

Foto: Petr Šedivý