Veterinární pracoviště s malou rodinnou klinikou pro koně v Petřvaldu vzniklo před necelými dvaceti lety. Postupem času se zázemí rozrůstalo, stejně jako služby pro majitele a chovatele koní, které zajištuje dvanáctičlenný tým lékařů a středního zdravotnického personálu.

 

Se zakladatelem kliniky a současným primářem MVDr. Lukášem Hlubkem jsme se domluvili na pravidelné spolupráci v oblasti osvěty, a tak byste se do budoucna měli na webu Jezdci.cz pravidelně setkávat s články a rozhovory na různá veterinární témata, která se částečně opírají o konkrétní případy ze zmíněné kliniky. Všechny rozhovory budou zároveň dostupné v audio verzi na EquiRadiu. Nejinak je tomu i v případě úvodního povídání věnovaného právě Klinice chorob koní v Petřvaldu.

 

Pane doktore, vaše pracoviště na severním Moravě bylo založeno už v roce 2005, takže příští rok budete slavit dvacetileté výročí. Jak jste se dostal k veterině?

K veterině jsem se dostal jako mnoho malých kluků, kteří milují přírodu a zvířátka. Chvíli jsem osciloval mezi tím, jestli jít na biologii anebo na veterinární medicínu, a nakonec tedy zvítězila veterinární medicína. Přestože je to těžké zaměstnání, tak toho rozhodně nelituji. Když se podívám zpět na těch dvacet let mé praxe, tak musím říct, že mě pořád tato práce těší a mám chuť se zlepšovat a jít dopředu. Kdyby mě to netěšilo, už bych to dávno nedělal. Tato práce je natolik složitá a vyžaduje velké sebeobětování ve spoustě věcí, takže člověka to musí bavit. K tomu, aby mohl ji dělat dobře, je to vlastně to nejdůležitější.

 

Už při svých začátcích jste toužil po tom, že si založíte vlastní kliniku chorob koní?

Někteří moji kamarádi o mně říkají, že jsem megaloman, ale takhle to není. Já jen prostě mám pod kůží zažité, že když mám nějaký problém nebo úkol, tak ho mám vyřešit sám a pořádně. Dnes je to vidět i na šíři naší činnosti. Koňská klinika je něco, co mi umožňuje dělat tu nejzábavnější práci, a tou je koňská chirurgie. Velká koňská chirurgie, ke které potřebujete tým lidí a zázemí. Já jsem vlastně toto pracoviště vybudoval jenom proto, abych si sám pro svou vlastní radost mohl dělat tu velkou koňskou chirurgii. 

 

Jak vůbec se koně promítají i do vašeho osobního života?

Nepřetržitě, každodenně a intenzivně. Když do toho člověk jednou spadne, je to podobné, jako u majitelů koní a jezdců. Ti, když do toho jednou spadnou, tak jsou koně pro ně vášní i prokletím na zbytek života. My, koňští veterináři, to máme úplně stejné. Jakmile do toho jednou spadnete a chytí vás to, tak se této práce zbavíte až v hrobě.

 

Celá rodina podřizuje své fungování naší práci. Naštěstí moje žena je ze stejného ranku, je veterinární lékařka a moc šikovná koňařka. Naše rodina je tako trochu podivná, jelikož naše děti odmalička vidí mrtvé či nemocné koně. Vidí všechny ty věci, jak se dějí a vyrůstají v tom. A co je hezké, naučili se, že nejsou vždy první na řadě. První na řadě je akutní pacient. 

 

A zbývá vám nějaký čas na koně i ve volném čase?

Něco takového, jako volný čas, skoro nemám. Ale když ta chvilka je, tak se rád na koni svezu. Mám pár vlastních koní, ale těm se v podstatě moc nevěnuji. Žijí spokojený život na pastvině, kde po nich nikdo nich nechce. Ale jezdectví jako takové mě osobně úplně nezasáhlo. Nejsem ten správný koňař a jezdec, jsem vyloženě lékař. Někdy jsem za to i rád, že nemám ty zlozvyky a různá dogmata zažité z jezdeckého sportu. Snažím se být především doktor, a když ve volném čase přijdu ke koni, tak mě to taky těší.

 

Vaše klinika se v průběhu těch devatenácti let rozvíjela postupně. Můžete v kostce shrnout, jak to se to celé vyvíjelo?

Ano rozvíjela se postupně. Jedním z důvodů, proč se mohla rozvíjet postupně, a nikoliv překotně, je i to, že my nejsme příliš ekonomicky odkázáni na hospodářské výsledky naší kliniky. Máme i jiné činnosti, které nás živí a kliniku máme opravdu pro radost. Máme tuto práci s ženou rádi, takže nás ze začátku netrápilo, jestli máme na hospitalizaci dva, pět nebo osm koní. Postupem času, jak se začalo šířit povědomí o našem pracovišti, tak nám těch pacientů začalo přibývat víc a víc. 

 

Vloni se nám podařila významná akvizice, jedna z nejlepších v mém životě, kdy jsem se dohodl s doktorem Zdeňkem Žertem, že k nám nastoupí jako posila našeho týmu. Splnilo se mi tím ohromné přání mít ve svém týmu konečně někoho, kdo to umí daleko lépe než já. Přináší mi to obrovskou radost a užitek, když mám vedle sebe špičkového odborníka, který má o mnoho let více zkušeností než já a mohu se od něj učit. Je to obrovská radost a padá ze mě i velký díl zodpovědnost. Dříve jsem všechny těžké pacienty musel rozhodnout především já a dneska to můžeme dělat se Zdeňkem společně. Takže toto je velký krok kupředu v té odbornosti. 

 

Jistým krokem kupředu byl i stavební rozvoj, který jsme zahájili předloni. Děláme modernizaci kliniky, zainvestovali jsme poměrně významné peníze do modernizace a rekonstrukce. Ale museli jsme to udělat, protože těch koní přibývalo čím dál tím víc. Bylo třeba někam dát a bylo potřeba i zvýšit standard ošetření. Ačkoliv sálový trakt a podobné zázemí jsme rekonstruovat nemuseli, tak ta stájová část si to zasloužila. Takto tady zkrátka žijeme, rok od roku se posunujeme někam dál kupředu a až budu v důchodu, tak se snad na to budu dívat jako na velký úspěšný projekt a budu moci ho potom spokojeně předat někomu dalšímu.

 

Díky vašemu týmu, který čítá asi dvanáct lidí, můžete zajišťovat čtyřiadvacetihodinovou péči o koně. To není úplně běžné ve všech podobných zařízeních, protože je to opravdu náročné jez v režimu 24/7 a 365 dní v roce…

Ale je to nezbytné, jinak to vlastně nejde. V okamžiku, kdy jsem si vysnil, že budu u koní dělat velkou chirurgii, tak s tím nezbytně souvisí to, že se o toho pacienta musíte i dál kvalitně postarat. Nedává smysl úspěšně odoperovat koliku a potom nemít personál na to, aby čtrnáctidenní pooperační péče byla špičková. To prostě jedno bez druhého se dělat nedá.  Řekl bych dokonce, že ta péče, kterou zajišťují kolegyně u nás na hospitalizaci, je ještě důležitější než ten samotný zákrok na začátku.

Máme i spoustu koní, kteří se neoperují. Jsou to interní pacienti, jsou to koliky, které se neléčí chirurgicky, ale konzervativně. Tam ta péče lidí je to, co zachraňuje životy. 24/7 365 dní v roce je naprostá nezbytnost, pokud chcete přijmout těžkého pacienta a poskytnout mu péči. Takže, ten široký tým lidí, který táhne za jeden provaz, to je nejdůležitější klíč k tomu, aby se dostavovaly úspěchy.

 

Díky vaší poloze na severním Moravě určitě máte spoustu klientů nejenom z České republiky, ale také z Polska a Slovenská. Máte spočítáno, jak vychází poměr pacientů?

Dlouhodobý trend je jasný. Nadpoloviční většina našich pacientů jsou koně, kteří k nám přijedou z Polska. Mluvím plynně polsky, tak tady bariéra není žádná. Pro oblast Slezska jsme vlastně klinikou, která je nejblíže. Polští klienti k nám jezdí celkem rádi a my jsme si na ně zvykli. Kompletní personál je zvyklý na to, že s polovinou majitelů musí komunikovat lámanou česko-polštinou nebo angličtinou. Nemáme s tím sebemenší problém. Naopak polští koně nám zajišťují plynulý tok pacientů a jsme za to rádi. Západní Slovensko je určitě také zdrojem určitého počtu pacientů, ale není jich extrémně mnoho. Samozřejmě je to dáno spádovou silou populace. Jestliže v Polsku je naše spádová oblast deset milionů obyvatel, tak na Slovensku to jsou možná dva miliony a v Česku možná také dva, protože u nás se dělíme o klienty s brněnskou klinikou a s klinikou v Heřmanově Městci. Takže pro nás opravdu spádová oblast toho Polska je nesmírně významná.

 

O kolik koňských pacientů jste vůbec schopni se starat současně?

Stane se mi možná dvakrát až třikrát do roka, že nějakého koně odmítneme z kapacitních důvodů, když se opravdu nevejde a nemáme ho kam dát. Ale to jsou naprosté výjimky. Naše kapacita do dvacet koní je celkem v pohodě a na to, co potřebujeme, nám stačí. Zatím necítím, že bychom museli tento počet navyšovat. Kvalitně se postarat o patnáct nebo dokonce dvacet koní, to je opravdu hodně práce. Já bych třeba čtyřicet míst nechtěl. To už bych se bál, že ty hospitalizované koně ani nepoznám, kdo je kdo. 

 

Jaké jsou nejčastější případy, které musíte řešit?

Pro nás asi klíčovou věcí je pohotovost. Ne každý chce pohotovosti dělat. Je to něco, co klade na personál značné nároky. Emergency koně přijíždějí většinou v hodinu, kdy normálně lidé spí. Naopak zajištění té pohotovostní péče je něco, co ti klienti opravdu potřebují. Je to klíč k tomu, aby klinika mohla dělat kvalitní práci. Z toho pohotovostního ranku jsou to samozřejmě na prvním místě koliky, dále úrazy a je i spousta hříbat, která jsou pohotovostní. No a na druhém místě z těch plánovaných zákroků to jsou artroskopie a celá řada dalších plánovaných výkonů. Každopádně bych řekl, že emergency je to nejdůležitější, co tady u nás děláme.

 

Máte nějaký sen nebo představu, kde byste chtěl vidět vaši kliniku za pět nebo deset let?

Nevím, jestli mám nahlas zveřejňovat mé sny a představy. Nicméně Julius Fučík říkal, že malý je jen ten, kdo má malý cíl. Tak já mezi tyhle lidi určitě nepatřím, kteří mají malé cíle. Chtěl bych, aby to naše pracoviště bylo na takové úrovni, že může bez zardění školit další lékaře, poskytovat Erasmus, výměnné pobyty pro doktory nebo pro studenty. Zkrátka, aby to bylo tak, že opravdu máme co nabídnout a jsme schopni fungovat jako plnohodnotné referenční pracoviště. 

 

Zmínil jste studenty, tak jak důležité je pro vás předávat vlastní zkušenosti dál a obecně šířit osvětu, o což se snažíme i v rámci nové série rozhovorů a podcastů na veterinární témata v našich médiích…

Osvěta a její smysl spočívá vlastně v tom, že máme koně rádi, a když nám zbytečně umírá kůň, o kterém víme, že jsme ho mohli zachránit, kdyby přijel dřív nebo by s ním na začátku bylo nakládáno jinak, tak na tom mrzí. A sami si říkáme, co můžeme udělat pro to, aby takových nešťastných situací bylo co nejméně. A odpovědí je právě ta osvěta. Nabídnout chovatelům koní a bezesporu i našim kolegům v terénu občas nějaký ten nápad, jak se v dané situaci správně zachovat, abychom měli těch nešťastných konců, které nemusely nastat, co nejméně.