Marný boj několika hasičských jednotek trval jen necelé dvě hodiny. Historická vila Marta na okraji Písku, mnoho let chátrající a opuštěná, v noci na středu kompletně shořela. Smutný konec modernistické stavby nad řekou Otavou z roku 1926 udělal tečku za tragickými osudy rodiny bankéře Jaroslava Šimka, který vlastnil za druhé světové války jednu z nejúspěšnějších dostihových stájí ve Velké Chuchli a stal se jedním z prvních soukromých chovatelů anglického plnokrevníka.
„Pro vilu vybral mimořádně krásné místo na okraji města, obklopené stromy a loukami. Dům byl situován do svahu, přicházelo se k němu po kamenném schodišti, které zdobili baculatí andílci, a jak tehdy bývalo zvykem, dostal jméno. Z úcty ke své ženě nechal nad vchodovými dveřmi umístit půlkruhový nápis Villa Marta. V zahradě vily stál vedle skleníku s orchidejemi objekt označovaný jako hřebčín,“ vzpomínala po letech rodinná přítelkyně Blažena Steinitzová-Seifertová v rozhovoru s historičkou Pavlínou Kourovou.
Šimek (1896–1945) provozoval v Praze Bankovní závod Jaroslav Šimek. V roce 1932 do jeho firmy nastoupil na místo obchodního zástupce a disponenta čtyřiadvacetiletý Oskar Schindler, pozdější slavný podnikatel a za druhé světové války zachránce 1100 Židů. Během šestileté činnosti u Šimka prodával státní stavební losy a pozemky a zároveň se nechal naverbovat jako agent německého Abwehru.
Jak dokazují dobové inzeráty, Šimkův podnik skutečně obchodoval s losy a nabízel další finanční služby. Měl burzovní oddělení, směnárnu, prodejnu československé třídní loterie či realitní a úvěrové oddělení. Poskytoval krátkodobé i dlouhodobé půjčky, obchodní a hypoteční úvěry.
V zimních měsících žil v bytě v pražských Vršovicích, ale Šimek byl jihočeským patriotem a téměř veškerý volný čas trávil v Písku, kde kromě vily Marta vlastnil ještě starší dům U stříbrných denárů. Psal články o hospodářské a kulturní obnově jižních Čech a vydal jako soukromý tisk reprezentativní knihu Jihočeští malíři a básníci, v níž reprodukoval vesměs díla ze své sbírky umění.
Velkou láskou bankéře a jeho starší dcery Marty byli koně. Nejenže ve volném čase rekreačně jezdili, ale v roce 1938 si Šimek poprvé nechal zaregistrovat dostihovou stáj – zpočátku pod vlastním jménem a později pod krycím názvem Stáj Otava.
Přestože nikdy neměl najednou více než tři koně, Šimkův modrý dres se žlutými švy, náramky a čapkou se od začátku své existence zařadil mezi deset nejúspěšnějších chuchelských stájí. Hned mezi jeho prvními reprezentanty se nacházel výborný Lubor (Famos – Lisi), vítěz tehdy prestižních Macdonaldových dostihů a Dostihu o putovní cenu Schwarzenbergovu.
Nejúspěšnějším plnokrevníkem v Šimkových barvách však byl napajedelský odchovanec Otavan (Simson – Pirouetka II), trénovaný Vincencem Jelínkem a později Josefem Celerem. Jako dvouletý nenašel ve čtyřech startech přemožitele, když ovládl mimo jiné Gerschův memoriál, Svatováclavskou a Českomoravskou cenu. V klasické sezoně se rozdělil s Táboritou o třetí příčku v Modré stuze českomoravské, tehdejší verzi derby, za irským importem Pilotem a německým Pffifikusem.
Klisny z Napajedel, Maďarska i Německa
Uprostřed druhé světové války se Šimkovi pustili na pozemku v bezprostřední blízkosti písecké vily do chovu. Jako majitelka subjektu s hrdým názvem „Jihočeský plnokrevný hřebčín, Písek“ byla uvedena Marta Šimková. Vzhledem ke shodě jmen dnes již nelze spolehlivě rozklíčovat, zda šlo o bankéřovu manželku, nebo dceru.
Chovatelské snahy Šimkových byly součástí širšího boomu soukromých chovatelů plnokrevníka v Protektorátu. Chuchelskému provozu nadále kralovali odchovanci státem vlastněného hřebčína Napajedla, ale začátkem čtyřicátých let se začali ve větším počtu objevovat na dráze i koně narození v nově založených chovech.
„Současně se zabývá chovem anglického plnokrevníka v Čechách a na Moravě asi tucet soukromých chovatelů, jejichž stádo matek čítá dohromady asi dvacet klisen, tedy necelou polovičku stáda napajedelského. Nezáleží však ani tak na přítomném stavu, jako na možnostech růstu v budoucnosti,“ napsal v roce 1943 časopis Praktický chovatel.
„Ukázalo se znovu pádně, že řádná rentabilita je nejsilnější pákou produkce. Jestliže se při letošní napajedelské dražbě platilo průměrně 157.000 K za ročka, znamená to, že se i soukromým chovatelům náležitě vyplatí přistoupiti k vlastnímu chovu. Zajisté je tu velký handicap proti napajedelskému chovu, pokud jde o možnost výběhu, jadrnost krmiv a pod., záleží však hlavně na tom, že byl učiněn počátek,“ dodal autor Radovan Šimáček.
Tři chovné klisny měli v té době bratři Stárové z Radonic u Prahy, hrabě Rudolf Czernin v Dymokurech a Václav Špaček v nově založeném hřebčíně Xaverov. Po jedné chovné klisně pak vlastnili Jaroslav Brodický z Prostějova, Dimitrij Petrof z Hradce Králové, Antonín Varvažovský v Kralupech, Jan Rulík ve Smilovicích, Jan Böhm v Dolním Cetně, Bohuslav Socha v Lstiboři u Českého Brodu, Miroslav Šturc v Čerčanech, Zemský statek Moštěnica, Vratislav Chromý, hrabě Leopold Sternberg z Častolovic a právě Marta Šimková.
První chovnou klisnou malého píseckého hřebčína se stala Sláva (Simson – Steffici), polosestra vítěze Československého derby z roku 1931 Oskara. Brzy se k ní přidaly v Maďarsku narozená polosestra plemeníka Derüse Deritö (Tamar – Derüre-boru), z německého hřebčína Schlenderhan pocházející Ixia (Oleander – Ich dien po Fervor) a ve vlastních barvách běhající napajedelská rodačka Vltava (Ut Majeur – Valencia), vnučka zakladatelky dodnes existující rodiny Fieldmistress.
Sebevražda, znárodnění a věznění
Konec války Šimkovým úlevu nepřinesl. 16. června 1945 spáchal bankéř sebevraždu a manželka s dcerami zůstaly samy. V některých pozdějších vzpomínkách zmiňovanou teorii, že Šimek ukončil svůj život kvůli obvinění z údajné kolaborace, lze dnes jen těžko dokázat.
Hřebčín ještě několik let fungoval, Marta Šimková si v roce 1946 dokonce pronajala z píseckého hřebčince plemeníka Napoliho a někdejší vítěz derby připouštěl ve stájích u vily Marta tři sezony. Celkem stihli Šimkovi do znárodnění odchovat jedenáct hříbat. Žádný Otavanův nástupce se mezi nimi neobjevil, ale Napolion (Napoli – Deritö) se dokázal umístit v první kategorii a na provozní úrovni byli svého času známými koňmi Ivan (Wahnfried – Ixia) nebo Evka (Napoli – Vltava).
Po komunistickém převratu na další aktivity nebylo pomyšlení. Marta Šimková s dcerami si mohla ve vile ponechat jediný pokoj, do zbytku domu byli nastěhováni nájemníci. Plnokrevníky zabavil stát a převedl je do majetku Československých státních statků a hřebčína Horné Motešice.
Zatímco starší dcera Marta rok po odebrání koní emigrovala do Austrálie, mladší Dagmar se naplno zapojila do protikomunistického odboje. Vyráběla letáky a na půdě bývalé Napoliho stáje několik dní ukrývala dva dezertéry snažící se o útěk na Západ.
Státní bezpečnost zatkla třiadvacetiletou dívku v říjnu 1952 a její matku v srpnu 1953. Marta Šimková se dostala z vězení při amnestii v roce 1960, zatímco její dcera strávila v komunistických kriminálech 13 let, 6 měsíců a 17 dní. Spolu pak v listopadu 1968 vycestovaly do Austrálie.
Dagmar napsala v exilu knihu Byly jsme tam taky, z níž dodnes běhá mráz po zádech. Literární a zároveň velmi syrové vylíčení podmínek v ženských věznicích komunistického Československa vydalo v roce 1980 exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých.
Po revoluci se několikrát vrátila do vlasti, kde byla v roce 1993 definitivně rehabilitována. Ještě stihla na vlastní oči vidět zchátralou rodinnou vilu v Písku, než 24. února 1995 podlehla v Perthu rakovině. Sestra ji přežila o devět let.
Po požáru, který tento týden zničil vilu Marta, zůstává poslední památkou na rodinu Šimkových lávka přes Otavu z roku 2018, pojmenovaná po Dagmar.
