Belgický jezdec Philippe Le Jeune oslavil v červnu pětašedesáté narozeniny. Je vrstevníkem Johna a Michaela Whitakerových nebo Nicka Skeltona, s nimiž měřil síly v dobách, kdy byli všichni na vrcholu. V národním týmu reprezentoval třeba po boku Luda Philippaertse či Jose Lansinka. Dodnes závodí na mezinárodní úrovni, i když už jen v kategoriích do dvou hvězd.

 

CSI se účastní jen párkrát do roka. „Nejsem fanoušek ježdění po mezinárodních akcích víkend co víkend. Jednak je všechno čím dál dražší, a hlavně já jsem nikdy neměl zájem závodit každý týden, jak to dnes dělá hodně jezdců. Je neuvěřitelné, jak pořád objíždí akce a sbírají body. Hodně z nich říká, že ne, ale proč to tedy dělají? Já to tak nemám a nikdy jsem neměl. Chci prožít hezký mítink a pak jet zas domů trénovat,“ říká Belgičan v rozhovoru pro World Of Showjumping. „Nikdy jsem nesnil o tom, že budu světová jednička. Žebříček pro mě opravdu nic neznamenal,“ tvrdí.

 

Philippa zajímala zvířata od mala. Ve škole jako dítě údajně napsal slohovou práci na téma budoucnost, v níž psal, že chce žít jen se zvířaty. To se mu sice nesplnilo, ale skutečně po celou kariéru preferoval, a i dnes preferuje čas strávený v klidu rodinné stáje.

 

„Jako dítě jsem nechtěl chodit do školy, chtěl jsem být jen u koní. Když mi bylo dvanáct, řekl jsem rodičům, že škola je zbytečná, protože se tam nemluví a neučí o koních,“ uvedl kdysi Philippe. „Byl jsem velmi stydlivý, ale ne u koní. Tam jsem cítil, že s nimi umím komunikovat. Ve čtrnácti jsem ukončil školu a věděl jsem jedinou věc, můj život se bude točit kolem nich.“

 

Belgičan koním opravdu rozuměl a rozumí. Asi i díky tomu to jako jezdec dotáhl tak daleko. V roce 1981 závodil poprvé v národní reprezentaci na mistrovství Evropy. Šampionát zažil celkem devětkrát. Jednou byl vybrán do olympijského týmu, a to v roce 2012 v Londýně.

 

 

Jeho největší úspěchy jsou ale spojené se Světovými jezdeckými hrami. Zažil celkem čtvery. V roce 2002 v Jerezu získal s kolegy z družstva bronz. Sedlal známého plemeníka Nababa de Reve. O osm let později v Kentucky pak dosáhl životního umístění. S Nababovým synem Vigem d´Arsouilles zvítězil v soutěži jednotlivců a získal tak světové zlato. Ve finále pro čtyři nejlepší jezdce se střídáním koní porazil saudskoarabského jezdce Abdullaha Alsharbatlyho, pozdějšího olympijského vítěze z Číny Kanaďana Erica Lamaze a olympijského šampiona z Atén Brazilce Rodriga Pessou.

 

Pevné pouto, které spolu Philippe a Vigo měli, fungovalo i na parkuru. „Měl jsem neuvěřitelné koně v kariéře, ale on byl jako žádný jiný. Byl výjimečný v mnoha směrech. Hodně jsem se od něj naučil a stal se ze mě lepší jezdec. Vigo věděl, jak moc ho miluji, a udělal by pro mě cokoliv,“ říká Belgičan o plemeníkovi, který nechal ve sportu řadu kvalitních potomků.

 

„Myslím, že obrázky, jak jsem ho objímal, když jsem vyhrál, říkaly všechno. Bylo to moc emotivní,“ přiznává. Doba po Světových jezdeckých hrách v Kentucky byla pro Philippa náročná. Popularitu těžko snášel. Pořád pro něj bylo přednější trávit čas doma prací ve stájích.

 

Byznys spojený s parkurovým kolotočem Philippovi příliš nevyhovuje. Je spíš jeho kritikem, i když připouští, že některé změny v jezdectví jsou k lepšímu. „Já rád vidím svoje koně šťastné. Rád s nimi chodím třeba k moři nebo do lesa. Jsou hodně venku. Miluju práci s mladými koňmi a to, jak postupují do vyšší úrovně,“ líčí jezdec.

 

„Jsem závodník, ale ne za každou cenu. Věřím, že koně nejsou dělaní na to, aby závodili tak často, jak tomu je dnes. Nejsou stavění na to, abyste je naložili do letadla, do kamionu a pak s nimi skákali 160 centimetrů tři dny v kuse v neskutečně hlučném a stresujícím prostředí. Nejsem si jistý, že tohle je pro koně dobré. Slyším, jak někteří jezdci říkají, že to koně mají rádi. Já s tím nesouhlasím,“ má jasno Philipp.

 

Jeho vzorem je Nelson Pessoa, otec jeho někdejšího finálového soupeře z Kentucky. „Mám rád tu starou školu, jak to dělá on. Když jsem byl mladý, jezdecký sport byl takový, že jste doma trénovali a potom jste jeli na závody, abyste se přesvědčili, že trénujete dobře. Jak to dnes dělá většina mladých jezdců, jak připravují koně doma, když doma skoro nejsou?“, ptá se Belgičan, který má bohaté trenérské zkušenosti.

 

Spolupracoval s mnoha jezdci, v roce 2020 nahradil Marcela Delestra na pozici šéfa marocké parkurové reprezentace a zastával tuto roli po dobu třech sezon. Před rokem založil svou vlastní jezdeckou akademii. 

 

Zdroj: FEI, World of Showjumping, Equnews