Ke koním se Vlasta Štvánová dostala, když se její rodina přestěhovala do východních Čech. Přestože rodiče nebyli z koňského prostředí, umožnili jí s jezdectvím začít. První zkušenosti získávala v jezdeckém oddílu pod JZD Dlouhá Ves. „Byla jsem pro koně nadšená a docházela jsem k nim pracovat a jezdit opravdu každý den,“ zavzpomínala při našem rozhovoru.
Dnes provozuje rodinný jezdecký areál v jihočeských Přeštěnicích, kde vede jezdeckou školičku a pořádá s celou rodinou a skupinou nadšenou závody ve všestrannosti. Před několika dny se tam konalo letos již druhé kvalifikační kolo seriálu Zlatá podkova.
Jaké byly vaše začátky u koní?
Ke koním mě to přitahovalo už od dětství, ale přímý kontakt s nimi přišel až v patnácti letech, když jsme se s rodiči přestěhovali do východních Čech. Moji rodiče nebyli z jezdeckého prostředí, a tak jsem začala navštěvovat jezdecký oddíl pod Jednotným zemědělským družstvem Dlouhá Ves. V oddílu nás bylo zhruba padesát, ale aktivně nás jezdilo jen kolem deseti. V zimě se počet jezdců zmenšil na pouhé čtyři, protože ježdění bylo vždy odměnou za vykonanou práci, a ne každý to chtěl podstupovat mimo letní sezonu.
Kdo vám předával své zkušenosti a jak fungoval tamní oddíl?
Mým prvním trenérem byl Bohuslav Šustr, který mě učil úplné základy. Byl to starý koňař a velký praktik. Zpočátku jsme si koně v oddíle střídali, ale po nějaké době jsme dostali přidělené vlastní koně, s nimiž jsme také sportovali. Můj první závodní kůň byla klisna Manela, s níž jsem absolvovala zkoušky základního výcviku jezdce a první závody. Výhodou oddílu bylo, že nám poskytoval veškeré vybavení. Pamatuji si, že na ježdění na domovské jízdárně jsme používali bílé zednické přilby, které jsme si připevňovali provázkem z balíku. V případě pádu by nás helma spíš uškrtila, než ochránila. Po příchodu do oddílu jsem začala jezdit v podstatě hned, bez nutnosti si to nejprve odpracovat. Byla jsem pro koně doslova nadšená a docházela jsem pracovat a jezdit opravdu každý den, zatímco některé děti chodili třeba jen jednou týdně.
Měli koně speciální tréninkový režim?
Ano, měli jsme trochu jiný režim než dnes. S koňmi jsme dělali spíše dechové práce, protože terénní zkoušky ve všestrannosti zahrnovaly i klusovou část a steeplechase. Drezurní práce a připravenost nebyla na úrovni, jakou známe dnes. S koňmi jsme dvakrát týdně skákali, dvakrát jsme jezdili do terénu, dvakrát se chodilo na jízdárnu a jeden den v týdnu měli volno. Velký důraz byl kladen na fyzickou kondici.
Vzpomenete si, jak probíhaly vaše první závody?
Při prvních závodech jsem soutěžila na stupni ZL. Ačkoliv to nebyl nejlepší výkon, měla jsem po parkuru obrovskou radost. Stylový projev nebyl ideální, často jsem byla nad skoky v záklonu, to však bylo tehdy běžné. Na závody jsme jezdili společně s celým oddílem starou Avií, kam jsme naložili tři koně vedle sebe a za nimi byla dlouhá přepážka, kde nás sedělo deset dívek společně s koňmi. Dnes by to bylo nemyslitelné. Na závodech jsme si vždy pomáhali a všechno dělali společně. Každá holčička z oddílu snila o závodění. Náš klub se zaměřoval především na military, tedy všestrannost a parkury byly spíše doplňkové. Ve všestrannosti jsme závodili hlavně v areálech jako jsou Humburky, Janov a Humpolec.
A jaký byl váš největší sportovní úspěch?
První větší úspěch přišel ve všestrannosti, když jsem byla třetí při Bronzové podkově v Humpolci. Byla to soutěž pro děti do osmnácti let. Hlavní rozdíl oproti dnešnímu formátu byl v tom, že jsme soutěžili pouze v drezuře a v krosu, parkur se nejezdil. V parkurech jsem dosáhla výkonnosti do 130 centimetrů.
Vaši rodiče měli vřelý vztah k jezdectví?
Rodiče můj zájem o jezdectví tolerovali, ale nikdy mě v tom vyloženě nepodporovali. Vše jsem si musela zařídit sama. Na závodech se mnou nikdy nebyli, pokaždé jsem jezdila jen s lidmi z oddílu. Pamatuji si, jak jsem mamku jednou vzala na trénink a chtěla jí ukázat, jak vysoko skáčeme. Při prvním skoku, který mohl mít asi metr, začala křičet, ať přestanu, že je to příliš nebezpečné.
Jak se dál vyvíjela vaše jezdecká kariéra?
V dospělosti jsem se přestěhovala na jih Čech do Přeštěnic, kde jsem potkala svého manžela Libora. V Přeštěnicích jsem chvíli působila pod místním JZD, dokonce jsem si s sebou přivezla Manelu a dopřála jí tak možnost, aby u nás dožila. Sport jsem milovala, ale po revoluci byl systém jiný a museli jsme si vybudovat vlastní zázemí. V roce 1999 jsme založili klub a začali pořádat parkurové závody. V té době jsme neměli k dispozici závodní areál, takže závody probíhaly různě po okolních loukách. S příchodem prvního syna Honzy jsem se ještě účastnila parkurových závodů. Poté se nám narodila dcera Šárka a já si myslela, že se k závodění ještě vrátím. Pořídili jsme si Caledona, který byl původně pro mě, ale jak to tak bývá, začala na něm jezdit Šárka, a tak jsem ho přenechala plně jí. Tím má jezdecká kariéra skončila a já se začala věnovat trénování a chodu našeho jezdeckého areálu.
Kdy jste začali budovat současný areál?
Budování nynějšího areálu jsme začali v roce 2007 s myšlenkou pořádat závody ve všestrannosti, což se nám povedlo. Organizace závodů je náročná, ale máme štěstí, že kolem sebe máme skvělé lidi, kteří nám jsou ochotni pomáhat jak v průběhu závodů, tak i mimo ně. Narazit v dnešní době na tým pracovitých lidí s nadšením a láskou ke sportu není lehké.
Jaká je vaše současná funkce v areálu a jakým směrem ho chcete rozvíjet?
O technickou stránku areálu se stará převážně syn Honza. Já s dcerou Šárkou provozujeme jezdeckou školičku a věnujeme se přípravě a trénování. Pravidelně také pořádáme jezdecké tábory. Snažíme se, aby se děti u koní rozvíjely ve všech směrech. Chceme, aby si všichni pomáhali a drželi spolu, což je pro náš sport velmi důležité. Zároveň pracujeme na zkvalitnění zázemí pro pořádání závodů a těšíme se, jak se bude vše nadále vyvíjet k lepšímu.
